Dolomity 2007Detail Dolomit 07

29.07.2007

23.6.2007 jsme se  vydali na bikerské radovánky  do Italských Dolomit.

účast: Luboš Stříž, Laďa Šimerle, Jana Šimerlová, Ivo Dundáček, Dana Dundáčková, Jiří Dundáček, Marťa Němcová, Petr Matula, Petr Frič, Helča Babáková, Borek Babák, Zdeněk Habrovec, Havran, Tomáš a Pavel.

Sobota 23.6.2007

Na místo do kempu Alla Baita (1757m.n.m.) na Misurině jsme dorazili chvíli po 19 hodině. (9°C). Poslední dvě hodiny cesty pršelo, tak jsme byli vděční za jeho přestávku, kterou jsme využili k postavení stanové základny. Asi po hodině začalo opět pršet a déšť stále sílil, jakoby chtěl dohnat hodinku ztráty. Pršelo asi do 22 hodiny, ale na optimistické náladě, která v tu chvíli panovala pod stanovými přístřešky to nikomu neubralo. Krátce po půl jedenácté jsme se odebrali ke spánku a těšili se, co nám ráno přichystá.

Neděle 24.6.2007

Ráno bylo až na pár mráčků téměř azuro. Jen vrcholky skal se schovávaly v lehkém oparu a nízké oblačnosti. Ten den jsme se rozhodli pro trasu na Monte Piano. Trasa slibovala lehčí švih na rozjetí, i když v těchto nadmořských výškách a terénu se slovo „lehčí“ musí brát hodně s rezervou. Z kempu začalo hned tvrdé 16% stoupání cca l km k jezeru Ledro de Antorno. Naštěstí po krásném novém asfaltu. Za jezerem jsme odbočili doleva na červenou zn.č.122. Byla to pěkná lesní cesta prošpikovaná kameny a kořeny s profilem rozbouřeného moře. Asi po 1 km jsme najeli na širokou šotolinovou cestu, která se po dalším km změnila na lesní asfaltku. Na rozcestí jsme si všimli nepěkné značky se zákazem cyklistů. Tvářili jsme se, že si jí nikdo nevšiml (z 15 lidí) a pokračovali dále do kopce. Překvapeni neustálým povzbuzováním přítomných turistů jsme se dostali až k chatě Rif. A. Bosi (2205 m.n.m.) na Monte Piano. Zde asfalt a kupodivu i zákaz pro cyklisty skončil a následovaly úzké kamenité ztezky (zn.č.122). Vyjeli jsme na vyhlídku k dělu a posléze i na jižní vrchol kopce k památníku Cap. Carducci ( 2324m.n.m) do oblasti těžkých bojů za 1. světové války.  Dana a já jsme pak sjely dolů k jezeru za Janou, kde jsme se chvíli vystavovaly slunečním paprskům. Ostatní se šli ještě podívat na druhou část vrcholu k zadnímu křížku –zn.č.111 a pak sjeli za námi. Od jezera Ledro de Antorno jsme dojeli stejnou cestou zpět do kempu a do hospůdky na jedno točené. Na tomto posledním km, kde si kluci cestu zkrátili asi 10m kamenitým sjezdíkem stačil Ladík utrpět první zranění. Katapultem přes řidítka upadl přímo na šutr na koleno dost nešťastně. Přesto, že je to náš ostřílený paragán a jen tak něco ho nezlomí, další den raději absolvoval etapu s děvčaty.

Během dvou hodin jsme ujeli 20km, ale při nastoupaných 750m to na rozjezd docela stačilo. Na kilometry se tu prostě nehraje.

Pondělí 25.6.2007

Ráno počasí slibovalo den jako vyšitý a tak se rada starších a zkušenějších rozhodla pro náročnější a delší etapu. Po snídani v trávě jsme v 10.45 vyrazili ze základny. Po vyjetí z kempu jsme po 1 km odbočili vpravo na hlavní silnici a po ní údolím řeky R.Popena směrem na Toblach. Na místě, kde silnice křižuje těleso bývalé úzkokolejky (1440m.n.m.) jsme odbočili doleva. Šotolinová cesta (zn.201) mírně lemovala silnici a stoupala do sedla Cimabanche (1525 m.n.m.) a po kratším stoupání jsme se napojili vpravo na silnici. Po ní kolem chaty Rif.Alb.Ospitale, zatáčkami mírně dolů. Asi po 3 km v zatáčce jsme odbočili vpravo na lesní asfaltovou silničku č.6. (1370 m.n.m.). Výškové metry pěkně naskakovaly a tak jsme přivítali kratičkou zastávku u vodopádů na řece T.Bóite, která stále lemovala naše stoupání. Les ustoupil a my najeli na kamenitou cestu, lemovanou údolím rozlehlých pastvin.

Chata Alpe Ra Stua (1668m.n.m.). Cesta stále mírně stoupala až k louce Campo Croce (1780m.n.m.). Odtud se začala nepříjemně zvedat a díky četnějším suťoviskám z větších kamenů se muselo asi 300m tlačit. Posléze se cesta uklidnila a mírnějším stoupáním jsme dojeli na chatu Senes (2126m.n.m.). Po zaplácnutí prázdného žaludku plastelínou od Nutrendu a spláchnutí sklenicí chlazeného piva jsme pokračovali v započaté práci. (zn.č.7)

Šotolinová cesta po chvíli přechází ve strmou ztezku s kratičkým trialovým úsekem, za kterým se opět rozšíří. Pak ale klesá několika serpentinami po velmi strmé šotolinové cestě (vyspravené v zatáčkách ke konci betonem) až k chatě Rif.Pederu (1548m.n.m.). Jak jinak- opět musíme zvládnout nastoupat 512 výš.m. po šotolinové cestě s mnoha serpentinami až k chatě Fanes (2060m.n.m.), což nám zabere cca 45 min. Po krátké pauze nás čeká ještě 110 výškových metrů po nepříjemně klouzající šotolině do sedla Limojoch. Od stejnojmenného jezírka (z.č.10) prožíváme už jen blaho v podobě kamenitého sjezdu. Podél kravských pastvin, u jezera L. di Fanes (1850m.n.m.) se cesta na chvíli zmírní, ale pak opět nabere sklon a klesá serpentinami údolím Valle di Fanes. Asi kilometr před napojením na asfaltovou silnici je po levé straně mostek přes řeku Rio Fanes s mohutným vodopádem a úchvatnými pohledy do kaňonu řeky. Pod vodopádem lze projít do dalšího zadního kaňonu. Cesta dosti klouže, proto jsou po obvodech skal na přidržení ocelová lana. Následovalo přejetí dvou mostků s kouzelnými pohledy dolů na blankytnou říčku, která se dere mezi sněhobílými vápencovými kameny. Po kulturní vložce jsme projeli 500m technickým výjezdem na hlavní silnici. (1370m.n.m.) Stejnou cestou jako ráno-kolem chaty Rif. Ospitale, šotolinovou úzkokolejkou a asfaltkou, místy se 16% stoupáním jsme se po částech trousili unaveni do kempu Alla Baita.

(Ujeto 65 km, cca 4:45 , převýšení :1800m)

Jana, Dana a Laďa podnikli výlet do Cortiny d´Ampezzo. Na zpáteční cestě Dana Ladě trošku prohnala, takže dostatečně rozcvičil kolínko a následující den se mu už šlapalo lépe.

Úterý 26.6.2007

Dnešního dne se stal naším cílem vyhlášený skvost Sextenských Dolomit- Drei Zinnen. Z kempu jsme zahnuli hned vpravo, na již zmíněnou asfaltku s 16-18% stoupáním. Asi po 10 minutách jsme dojeli k jezeru L.Antorno (1866m.n.m.). Silnice se na chvíli srovnala. Za platidly, vstupem do Národního parku, začíná stoupání několika serpentinami na Rif.Auronzo (2320m.n.m.). Odtud jsme se vydali širokou šotolinovou cestou, kolem kapličky S.Maria k Rif.Lavaredo (2344m.n.m.). Z cesty vpravo dolů je vidět do údolí městečko Auronzo, vlevo nádherné monumenty Drei Zinnen. Od chaty Lavaredo se vyjede až k úpatí Drei Zinnen (2454m.n.m.). Odtud se na všechny světové strany  tyčí vrcholky hor. Museli jsme se tu na chvíli zastavit a s tou nádherou se pokochat, všechnu tu krásu vstřebat do svého nitra a  pořídit pár fotek. Setkali jsme se však s nelibostí některých „závodivších jedinců“, ale jinak to prostě nešlo.  Stejná cesta pokračuje ještě asi 2 km na Rif.A.Locatelli (2405m.n.m.).Zde již byla předchozí skupina „závodníků“ mírně promrzlá, proto jsme tu stihli jen tři bleskové snímky. Od této chaty se kluci vrátili kousíček zpět a cestou, kde vlastně žádná cesta nebyla, zkrátka po značce č.102 sjeli k jezeru Dürren S. a hotýlku Alpenflora (1407m.n.m.) na VajcenBeer (vaječné pivo).

Já s Danou jsme se vrátili stejnou cestou zpět až do kempu, dále po silnici a úzkokolejce za ostatními. Asi hodinu jsme neslyšeli nic jiného,než nadšení z jejich sjezdu, který nepřestával ani při návratu zpět do kempu.

(Ujeto: 30 (40) km, 2:45 – 3:15, převýšení 1130m)

Chvíli po dojezdu se začaly zatahovat mraky a pršet. Tento den slavil Zdeněk Habrovec čtyřicet, takže jeho litrová láhev Bourbonu vzala brzy za své. Dlouho pozadu nezůstal ani zbytek slivovice a při stále klesající teplotě i pětilitrovka svařeného vína. Některým  z přítomných , kteří hledali  kolem půlnoci své plachtové příbytky přišlo docela vhod, že následující den z cyklistické etapy sešlo. 

Středa 27.6.2007

Po probuzení nás čekalo překvapení v podobě bílé pokrývky sněhu na vrcholcích okolních hor. I když jsme tušili, že bikové plány dnešního dne jsou ohroženy, byli jsme rádi, že jsme včerejší etapu stihli bez sněhové nadílky. Kromě sněhu nás také čekal nepříjemný pohled na tábořiště, podobné povodním v Troubkách před 10 lety. Po úklidu spouště a snídani v čepicích a Goretexu jsme se pomale pustili do balení. Kola jsme stále nechávali v pozoru a čekali že se snad počasí umoudří. Leč nestalo se, tak tak jsme je stačili na poslední chvíli upnout do držáků na autech. 

Na tento den jsme si plánovali kratší výjezd nad Lago di Misurina k  Rif. Citta di Carpi (2110m.n.m.) Místo toho jsme se jen podívali na místo dnešního cíle z okna aut . Asi na pět minut nám počasí dovolilo rozloučit se s Misurinou několika snímky.  Odjížděli jsme za přítomnosti ponurých mraků, ze kterých se po chvíli začaly opět trousit kapky deště. Ten nás provázel téměř celých 170km na Lago. I přesto se nám z okna auta nabízely nezapomenutelné výhledy na hřebeny italských velehor. Přes Cortinu d´Ampezzo (1286m.n.m.) jsme opět vystoupali na hřeben Pso.Falzarego (2105 m.n.m.) a přes Arabu (1601m.n.m.) a další údolí na hřeben Pso.Pordoi (2239m.n.m.). Zde jsme v silném dešti, při teplotě 5°C potkali nespočet silničářů, kteří tu trénovali na sobotní závody. Při kratičké přestávce si někteří vyfotili hřebeny hor, někteří Martinu, která byla zelená jako já před trialovým úsekem z Altissima. Serpentinové přejezdy hor autem nebyly zjevně její silnou stránkou. Utrpení skončilo a už jsme jen klesali malebným údolím Fassata do Trentinské oblasti Itálie. Po příjezdu do Torbole jsme s nedočkavostí vyhlíželi vyhlášené jezero Lago di Garda (65m.n.m.) Jižním směrem, asi 6km před městečkem Malcesine jsme spatřili náš cíl: Kemp „Alpino“.  Za stálého odkládání svršků jsme brzy po dokončení nové stanové základny skončili v jezeře. Po rychlé koupeli a večeři jsme při večerní siestě u Lambrusca a sýrech z Madety diskutovali o plánech na příští den a oslavovali Ladíka, který měl svátek.

Čtvrtek 28.6.2007

Naplánovali jsme cestu na Rif. Nino Pernici. Tato trasa prý patří v oblasti severní Gardy k vyhlášeným a její skalp by neměl chybět. Po snídani se dělíme na dvě skupiny. Jedni vyráží na kolech přímo z kempu asi o půl hodiny dříve. Po silnici do Torbole projíždíme několika tunely. Odtud se podél jezera po dlážděném chodníčku proplétáme mezi turisty do Rivy. Mě to ale ani v nejmenším nevadí a kochám se všemi těmi krásami okolo: Krásnou pláží, jezerem, surfaři, zelenými palmami, různobarevnými oleandry a obrovskými skalními stěnami padajícími do jezera. Projíždíme úzkými uličkami ven z města směrem na Limone a před prvním tunelem odbočujeme vpravo. Jedeme starou kamenitou cestou zařízlou ve skále nad hladinou jezera. Paráda! Cesta se pak dělí doleva do Pragasiny a doprava na Ledro. Na hlavní silnici se napojujeme přímo u vyústění asi 4km tunelu z Rivy. Cca po 1,5h. dojíždíme k jezeru Lago di Ledro (665 m.n.m.) kde se máme setkat s ostatními. Ze vzkazu na autě zjišťujeme, že už ukrajují první km, tak pokračujeme dál směr Bezzeca. Na křižovatce před ní odbočujeme vpravo nahoru do vsi Locca a po chvíli zahlédneme známé dresy. Společně projíždíme Engusio a napojujeme se na lesní asfaltku vedoucí údolím Val del Vai. Začínáme rychle nabírat nadmořskou výšku a opět se trhat. Husté stromoví zamezilo výhledům a tak cesta začíná být po chvíli nezáživná. Naštěstí mě dojíždí Pavel a při probírání různých témat ze života cesta příjemně utíká. Asi po 6 km vyjíždíme z lesa k prvním loukám a cesta se mění na šotolinu, postupně na lesní pěšinu a ostře stoupá do sedla Bocca di Trat (1581m.n.m.) Odtud je už jen 400m k našemu dnešnímu cíli- Rif Nino Pernici (1600 m.n.m.) Z chaty jsou krásné výhledy do údolí a na Rivu, která ale byla ten den vidět dost špatně. Po zasloužené přestávce se Dana a já odpojujeme a stejnou cestou sjíždíme k Ledru. Setkáváme se s Janou, která místo opalování objela několikrát jezero a seděla v autě oblečená snad do všeho co s sebou měla. Holky se vrátili do kempu a pak dojely za námi do Torbole do Beach Baru , kde tradičně končil každý švih našeho klubu. Stejnou cestou jako ráno jsem se od Ledra  vrátila do Rivy a nikým nerušena jsem se s foťákem kochala atmosférou bikerského ráje. V Rivě u cukrárny jsem se neplánovaně a nečekaně potkala se „sjezdaři“. Po vychutnání báječné zmrky, kterou jsme si nedokázali odepřít jsme opět podél pobřeží dojeli do Beach Baru.

Při vychutnávání chlazeného piva jsme neslyšeli nic jiného než o perfektním sjezdu z Pernici.

Večer jsme využili restaurace přímo v kempu a vychutnali opravdu skvělou italskou pizzu.

Dnes měl svátek Luboš.

Ujeto: 65-73km, 4,5-4,50h, nastoupáno: 1702m

Pátek 29.6.2007

Dnešní ráno začalo docela hekticky. Pozvolné troušení ospalých postav ze stanů nabralo rychlejšího tempa až po příjezdu Ivoše z Malcesiny. (Byli s Janou zakoupit vstupenky  na lanovku). Jeho povel: „Nelelkovat, snídat, máme 50 minut do odjezdu!!!“ všechny dokonale probral. Předchozí dny nám nestačily na přípravu ani dvě hodiny! Lanovka na Monte Baldo totiž odjížděla v 9,30 a pak až odpoledne, což už nemělo smysl. Stresovou situaci ještě doplňovalo Petrovo neustálé odpočítávání zbývajících minut do odjezdu. Start z kempu se vydařil a podél jezera jsme závodním tempem pokračovali cca 6k do Malcesiny. K lanovce jsme dorazili asi s 20minutovým předstihem. Do kabinky se nás vešlo 13 lidí i s koly. Jen Petrových svalů se zřejmě správce lanovky zalekl a propustil ho nahoru až s další skupinou. Na vrcholku Monte Balda(1790m.n.m.) bylo docela chladno. Chtěli jsme se potěšit pohledy na Tremalzo a dolů do údolí, ale vše bylo zahaleno šedými mraky a mlhou. Bez otálení jsme se proto pustili po šotolinové cestě dolů a kolem Rif.Estivo (1425m.n.m.) jsme opět vystoupali k Rif. Graziani (1620m.n.m.). Kluci dále pokračovali do kopce k  Rif. Altissimo (2060m.n.m.) a jejich fascinujícím sjezdem do Torbole.

My s Danou jsme se vydaly „cyklistickou“ cestou podle mapy se stejným cílem. Po chvíli bloudění jsme se chtěli procvičit v italské konverzaci, ale nakonec jsme se rozhodli pro: „když nevíš kudy,jeď přímo terénem“. Cca po 2 hodinách jsme si už vychutnávali výbornou zmrzlinu v Torbole. Čekat pak na kluky v Beach Baru se nám nechtělo a tak jsme podnikly něco mnohem příjemnějšího. Po příjezdu do kempu jsme se šly konečně poprvé vyplácnout na pláž k jezeru. Uběhly asi další dvě hodinky, když se k nám začali trousit pobití, odření, potlučení a zakrvavení, ale spokojení a nadšení „sjezdaři“. Dnešní triálek z Altissima pro ně zřejmě představoval třešinku na dortu celého pobytu.

44-53km, 3h, nastoupáno 690m  

Večer jsme podnikli výlet do Torbole. Prošli jsme si pár uliček a krámků a nakoupili nějaké suvenýry po naše nejbližší.

Dnes slavil svátek Petr a Pavel. A to jsme tu měli dva Petry a jednoho Pavla. Takový týden by nám mohl leckdo závidět. Při vínečku jsme plánovali jakou trasu na závěr podniknem, ale většina měla jasno. Samozřejmě, že Tremalzo!

Sobota 30.6.2007

Probouzíme se do teplého slunečního rána a před námi je závěrečný den bikování. Nic tedy nebrání tomu, dát do něj všechnu zbývající sílu a užít si i dnešní den plnými doušky. Opět se dělíme na dvě skupiny. První odjíždí autem směrem k jezeru Ledro, odkud začínají stoupat na Tremalzo. Ostatní se vydávají z kempu o chvíli dříve na kolech. Stejnou cestou jako ve čtvrtek se dostáváme až k jezeru, kde se silnice konečně narovná. Přes vesničky Tiarno di Sopra, kolem jezírka Lagheto  d´Ampola až k chatě Ampola (730m.n.m.), kde odbočujeme vlevo. Po této půlhodinové nezáživné rovince jsme si všichni trochu odpočali, až na Ivoše, který byl rozlámaný po včerejším pádu a navíc celou dobu táhl špici. Holt nejlepší to vždy odnese! Computer zde ukazoval:35km, 2:05h a něco přes 700m a pořádný kopec byl teprve před námi.Někteří už věděli, jiní jen tušili co nás čeká, tak jsme dali po tyčince. Po zhruba 13ti kilometrovém stoupání s převýšením 935m jsme stanuli na již zmíněném kultovním místě s názvem Passo di Tremalzo (1665m.n.m.) Při mrknutí na computer ( 49km, 3:25h.)jsem byla ráda, že už se zítra vracíme domů. Každý den je kopec delší, větší, prudší… Nechci vidět, jak by vypadal následující den? Na Rif.Garibaldi bylo příjemně teploučko. Posilnili jsme se teplou polévkou a zahnali žízeň. Odtud již chybělo jen pár výškových metrů k tunelu Tremalzo (1850m.n.m.) Po jeho projetí jsme se měli ocitnout v jiném světě. Místo nezapomenutelných pohledů se nám naskytl jen výhled do husté mlhy. Snad příště? Za tímto tunelem následoval vyhlášený sjezd po šotolinové cestě, který představoval 10 km, 667 výškových metrů, 35 serpentin a čtyři další tunely. Kraj cesty prakticky celého sjezdu končí prudkým, skalnatým srázem a po nevybrání zatáčky pád někam ….kam nebylo naštěstí vidět. Po sjetí pár výškových metrů se výhled přece jen rozjasnil. Brzy jsme se ocitli v sedle Passo Nota (1198m.n.m.) a po krátkém stoupání lesem kolem Passo di Bestana (1274m.n.m.) sjeli na rozcestí Bocca dei Fortiny (1243m.n.m.) Zde se cesty opět rozdělili na dvě skupinky: „normální“ a „sjezdaři“.

Naše „normální“ skupinka vedená rozpolceným Ladíkem se dala cestou lesem a po šotolinové cestě jsme většinou klesali k Ledru. Zde jsme prošli pár obchůdků se suvenýry a stejnou cestou jako ráno sjížděli do Rivy. Zakotvili jsme opět u naší oblíbené cukrárny. Když jsme dolízali první kopec zmrzliny dorazili „sjezdaři“ a tak jsme neodporovali a dali si další s nimi. Taková už u nás nebude!

Po příjezdu do kempu jsme byli smutní, že končíme, ale na druhou stranu rádi, že jsme to všichni přežili bez větších úrazů.

91-94km, 5,50-6h, Nastoupáno: 2090m

Večer s vínem na pláži a výhledem na jezero byla ta nejlepší televize.

                                                ~Helena Babáková~

Zpět do archivu bajkování