Tak to zase začalo. Sezóna se rozbíhá prvním závodem, a hned je to nejvyšší možná meta, a to český pohár. Pro nás byl tento vstup do sezóny ale spíš jemně řečeno nešťastný. Vlivem olympiády je start českého poháru posunutý už na první půlku dubna, tzn. ještě o 2 týdny dříve než loňský začátek v Teplicích, což našim závodníkům vůbec nepomohlo. Příprava na začátek sezóny byla silně ovlivněna nemocemi (Martina Němcová, Roman Šeptun) a taky nepřízní počasí, které moc najíždění kilometrů nepřálo. Nová trať v Pardubicích situována pod a na hradu Kunětická hora. Ten dělal trať velmi rozmanitou, byly k vidění i výhledy na okolí a na krásnou hradní stavbu, to ale obdivovali asi jen diváci, závodníci se většinou v zápalu závodění moc nekochají, často je to škoda. Samotná trať mě osobně překvapila svou "nenáročností" (samozřejmě nenáročností v pohárovém měřítku), zkrátka na trati se nacházely všehovšudy 2 větší kopce, protkány krátkými "výmrdy" mezi sjezdy. Ty byly poměrně náročné, hlavně tím že se muselo hodně kroutit řidítkama a vyhýbat schodům, kamenným sloupkům, stromům a tak dále. Protože závod v Pardubicích byl v kategorii C2, sešla se tu také zahraniční účast, nejvíce asi našich slovenských sousedů, mimo jiné i Milan Barenyi, ale i ukrajinští závodníci, ze kterých byla vidět hlavně žena Natalii Krompets, kterou porazila jen suverénka Tereza Huříková, v elitě to byli Sergiy Rysenko a Igor Bogdan, dále nizozemec Martin Loo jezdící za Meridu nebo mistryně světa juniorek Alla Boyko

Páteční projíždění tratě, probíhalo zprvu v pohodě, ale už v druhém tréningovém kole došlo hned k dvěma nepříjemným pádům. V posledním technickém sjezdu před koncem traťe jsem trochu podcenil rychlost a potkal jsem se se stromem, který mě na památku dal bolavý zápěstí. V tom samém sjezdu si lehnul i Ivoš, a odnesl to odřenou rukou a lehce naraženým hrudníkem. Věc, která nás ale těšila a dávala naděje na hezký závod, bylo počasí, které bylo slunečné a teploty lehce pod 20 velmi příjemné, trať jsme si najezdili a mohli jsme se jet ubytovat a čekat na magické číslo, určující počet okruhů. Báli jsme se nadstandartní porce okruhů, hlavně kvůli délce trati, která byla asi 4,5 km, ale počet okruhů byl docela v normě. Všichni dostali 6 okruhů, zástupce jsme měli ve třech kategoriích, tak možná satanovo číslo 6 6 6 rozhodlo v nešťastný průběh závodu. V porovnání s elitou, která jela 9 kol, to bylo poměrně optimální. O počet okruhů u kadetů se zajímat nemusíme, protože oba loňští kadeti, Roman Šeptun i Jirka Dundáček přestoupili do juniorů, a přinesli s sebou opravdu slušnou řádku dalších novopečených juniorů. U kadetů ještě chvíli zůstanu, zmíním velmi dobré 7. místo závodníka z Moravce, Radima Kováře, který se do podvědomí bikového obyvatelstva zapsal stříbrným písmem jako starší žák.

Změna časového programu pro nás znamenala, že první kdo se vydá na trať v našem dresu bude Petr Matula v kategirii masters. Možná se i těšil že si odjede pěkně dlouhý závod, ale šesti kol se nedočkal, ba ani pěti, ba ani jednoho, alespoň ne celého. Po dobrém startu, kdy jel podle pokynů z páteční schůze na louku jako zaváděcí kolo, zatímco ostatní jeli po silnici dál po trati. Nicméně Petr jel statečně dál, ale po několika klikatých sjezdech z hradu to zapíchl do kamenu pod padákem na louku k zázemí, defekt byl na světě, a tím pádem i první bodová 0. Bůhví jak by to dopadlo kdyby tam ten blbej šutrák nebyl.

Protože mají junioři letos samostatné starty, dalším závodníkem v našich barvách byla Martina Němcová. A můžu prozradit že ona jediná shrábla nějaké ty body. Po startu se tentokrát nechytla svých sokyň, jak jsmě byli zvyklý z loňské sezóny, a na louce se po návštěvě hradu ukázala na 9.místě. V průběhu závodu se od této pozice příliš, nebo spíš vůbec nevzdálila. Když Tereza Huříková opět vítězně zvedla ruce, Martina se ještě trápila s tratí, a po projetí několika dalších závodníc, to skoro vypadalo jakoby už vůbec žádný závody nebyly, ženy ale pořád kroužily kolem startu a cíle, nikdo si jich však moc nevšímal. Organizace závodu nebyla vůhví jaká. Martina tedy dokončila na 9. místě. Jarní nemoc jí moc nepomohla.

Jak jsem již psal, Do juniorů se dostal silný ročník 1990, a tak jsme měli možnosti vidět i číslo 398! Opravdu, Juniorů odstartovalo neuvěřitelných 98. Dokážete si asi představit jakej to byl chaos po startu. Velký. Z toho co vím, jsme se všichni drželi zhruba u sebe v rozmezí asi 10ti míst. Do prvního úzkého sjezdu jsem najížděl první, vůbec ale netuším kolem kterého místa jsme jeli, lidí bylo zkrátka moc, a já jako závodník nemám absolutně páru. Mohlo to být někde kolem 60. místa možná. V prvních sjezdech se to mlelo opravdu drsným způsobem, a já to trochu odskákal když jsem se bránil útokům a snažil trochu šetřit bolavý zápěstí, a skončil jsem na zemi. Bohužel jsem dost nepříjemně padl na koleno, od čehož se odvíjel dál závod. Kolem mě se prohnal Roman, a v zápětí i Jirka. Roman se nám už nadobro vzdálil a jel bojovat na vlastní pěst. V druhém kole jsem zpátky docvaknul Jirky, který se potýkal s problémy s řetězem, resp. přehazkou, detaily nevím. Při nájezdu do třetího kola se už z Jirky stal divák, a druhá 0 byla na světě. Já jsem ještě neházel flintu do žita, protože vím že mám pomalejší rozjezdy, ale v Pardubicích to byl opravdu jeden velkej propadák, takže jsem s bolavýma nohama, zápěstím a kolenem dojel jen 3 kola, když se chvíli před cílem kolem mě prohnal Filip Adel, a já jsem se ztrátou 3 kol skončil na evidovaném 76. místě. Na tento závod bych opravdu rád zapomněl. Roman Šeptun bojoval o nějakých 15 míst přede mnou, a přestože také dostal kolo, absolboval všech 6 kol, a když už se konečně zastavil a slezl z kola, připsal si 60. místo, bohužel ale žádný bodík. Juniorský závod tedy v našem podání dopadl výbuchem. Junioři z Moravce na tom byli o něco lépe, o moc však ne. Body přivezl do cíle jen Michal Vyroubal, který se po loňské pohárové sezóně plné pádů a defektů rozjíždí, dojel 40., nebodovaní, ale klasifikovaní Radek Barák (nepříjemné zranění žeber) a Michal Vašíček dojeli po sobě,66 a 67, a Ondřej Schmachtel nedojel vlivem defektu přehazky.

První závod českého poháru 2008 máme tedy za sebou, avšak výsledky nejsou zrovna uspokojivé. Přesto že nikdo z nás nečekal suverénní výhru ve své kategorii, takovéto výsledky jsme si asi nepředstavovali ani v těch nejpesimističtějších představách, alespoň já ne. Další pohár je v Teplicích, a to až za měsíc, snad je to dost času ke zlepšení těchto výsledků alespoň o 100%, a vyvarování se zbytečých pádů a defektů. Byla by škoda po loňské, řekl bych poměrně úspěšné sezóně pokračovat ve stínu nevydařených Pardubic. Kvůli špatným výsledkům a neveselé náladě jsme se na truc ani nesháněli po Pardubickým perníku, a za Pardubicemi jsme všichni udělali velký černý křížek. Se svěšenými hlavami, a tíché cestě domů jsme popřemýšleli o výsledcích, a o tom co by kdyby, a snad si do Teplic přivezeme více štěstí a formy, a hlavně odvezeme lepší náladu a výsledky. Nezbývá než optimisticky, jak už je to u mě zvykem, oprášit pořekadlo "Každý den není posvícení" nebo "Jednou jsi dole, jednou nahoře" a doufat, že v Teplicích budeme, coby klub, nahoře.

P.S.: fotek je i přes mé snažení sehnat někoho s foťákem poskromnu, až budou, dodám je.

~David~

Zpět do archivu aktualit