V neděli se náš závodnický zájem obrátil k Třebíči, kam jsem s hvězdami týmu A, Martinou a Petrem vyrazil na 60ti kilometrovou štreku. Po krátkém bloudění v Třebíči jsme nšli místo akce a po chvíli už se na našich strojích hrdě pnuly startovní čísla. Počásko bylo k závodění naprosto dokonalý, na krátký, ani zima, ani hic. Co se trati v Třebíči týče, pro nás bikery to bylo jak kdyby Hilgertová skočila na kajak v bazéně. Občas nějaká ta rozbitá polňačka nebo lesní cesta, dobře, ale většinou to stejně skončilo na rovné, rychlé, pevné cestě, po které se to koulelo na velkou pilu jak silničáři, kopec žádnej a protivítr že by to bouralo baráky. Ale dneska si asi nikdo nepřišel stoupnout na bednu, tak se to pojalo víceméně z tréningového pohledu.

Před startem nás pořadatel důrazně žádal abysme začali závodit až po přejezdu přes hlavní, ale znáte to, závodníkům říkat aby nezávodili, je jako říkat hluchýmu koňovi aby nesral. Peloton se po startovním výstřelu pěkně natahoval, ti nejlepší, i s Petrem, se hnali dopředu, div nepředjeli čtyřkolky které razily cestu. Já jsem se po několikakilometrovým tápání, jestli mám dojet tu skupinu přede mnou nebo jet s tou za mnou, usadil s partou asi 5ti bikerů a rvali jsme to spolu. Martina to kroutila kousek za mnou. Větší část první půlky maratonu byla ve stylu čumění na zadní plášť bikera před sebou, vyhýbání kaluží (jó, kaluži jsem sice vyhnul, ale co je to plarný když kolem mě vzápětí projel borec a nahodil mě od krku dolů, tak si vyber) a vyjmenovávání míst kde by bylo líp než zrovna teď. Asi v půlce závodu si chtěli pořadatelé trochu šplhnout u XCčkařů, nebo možná dát odpočinout znaveným zadkům a trať švihli kolmo nahoru do svahu po mokrých kořenech, fakt dobrej nápad. Po tomhle "bonbónku" opět následovala rovná rychlá cesta, ale za chvíli se konečně objevil ten vytouženej kopec, kde se to trochu zpomalí. Bohužel, na kopec už nebyli síly, a já dal sbohem svým už skorokamarádům ze skupiny. Od téhle chvíle jsem už nikoho nepředjel, začal se propadat ve startovní listině, a taky trochu propadat zoufalství, že to je do cíle ještě 20 km, a já už fakt nemůžu (možná jsem na té benzince měl koupit těch tyčinek víc).  Asi 5 km před cílem mě předjela poctivě pracující Martina, odvětil jsem že jsem hotovej, ona řekla že taky, zařadila velkou pilu, a ujela. Posledních 10 km byly jedny z nejhorších co jsem kdy jel, cíl jsem vyhlížel za každým kopcem, ale většinou jsem uviděl zase další kopec. Přece jenom jsem se ale dočkat, dojel do cíle, svalil se na trávu, zavřel oči abych se nemusel dívat na ty lidi okolo jak si na mě ukazujou, a pomale jsem upadal v zapomnění. Až jsem se znovu probral mezi živé, našel jsem své sparing partnery a zjistil, jak to viděli oni. Petr při dělení trati na 38 a 60 km jel se skupinou asi 15 minut po trase vedoucí ke konci krátké traťe, a musel se tedy vracet. Martina nakonec ve své stíhací jízdě pokračovala i přes Petra chvilku před cílem a všichni tři jsme se ve výsledcích narovnali do rozmezí cca 5ti minut.

Další poctivě odzávoděnej víkend, snad jsme trochu potrénovali a příště to půjde zas o kousek lépe. Po příjezdu do Kuřima jsme byli nabonzováni, a následně nalákány do pizzerky, kde nás vyzpovídali Luboš, Ivoš, Petr, Monika a Dana. Den pak dále pokračoval k Dundáčkům na kafe a neděle byla u konce.

~David~

Zpět do archivu aktualit