První srpnový týden od 2. do 9. srpna si parta nadšených bikerů ráda udělala volno a vyrazila se svými jednostopými miláčky do Jizerských hor. Terény na dobré poježdění jsou v jizerkách více než dobré, a v penzionu "U Jelena" nedaleko Jablonce nad Nisou se sešla tato banda: já, mamka + Kamil, Luboš a Věra Homolkovi, Aleš, Zuzka a Víťa Pospíšilovi, Jirka Plíšek, Michal Oplocký + Radek, Miloš Sedláček, a v sobotu k večeru dorazila ještě posádka ze závodů v Dobříši : Roman Montag + Renata, Jirka Sova a Karel Zámečník.

Sobota 2.8.

Hned po příjezdu k chatě jsme ochutnali zdejší pivovar Svijany a začali se seznamovat s okolím. Řekli jsme si, že kola bude za celý týden až až, tak jsme vyrazili pěšky směr Horní Maxov do hospůdky "U Hrocha", na samotné doporučení paní vedoucí. U Hrocha jsme hodili sicnu a usoudili že tohle bude hospoda kde nás mají rádi. Pivko dalo pivko a po příchodu zpět na penzion jsme přistihli závodní posádku jak si dává do nosu. Pivo na sebe nenechalo dlouho čekat, krygl střídal krygl a první den v jizerkách byl zdárně za námi.

Neděle 3.8.

Požehnaný to den. Aby těch osmiček nebylo málo, úspěšně jsem dovršil 18. rok. Jak jinak než v sedle. Už u snídaně jsem příjímal první gratulace, ale práce na všechny teprve čekala. První výjezd byl společný, a trochu spontální. Nejdříve jsme vyšlapali k rozhledně Bramberk, ta ale stála na soukromém pozemku, tak k ní nebyl přístup. Museli jsme tedy jet dál, a vyjeli/vytlačili jsme kola na první použitelnou rozhlednu co je v okolí, rozhlednu Slovanka (820 m.n.m.). Tedy ne všichni. Hned 3 členové výpravy zůstali pod vrcholem. Roman Montag na několika prvních kilometrech už hlásí technické problémy. Praskly mu ródla. Naštěstí se neodehrálo žádné zranění. Roman s Renatou tedy skončili zase na chatě, a Kamil si vytyčil svou vlastní cestu, vzhledem k terénu dosavadní cesty. Po obhlídce rozhledny jsme skončili pár metrů pod ní v hospůdce, kde jsme se schovávali před potencionálním deštěm. Po občerstvovačce jsme vyrazili na jizerskou magistrálu kolem Josefova Dolu, kde jsme se pokochali krásnou přehradou, a vyřešili další defekt v podobě píchlé Věřiny duše. Nedaleko za přehradou jsme se oddělili od tria Milda, Zuzka, Věra a vyrazili po panelce v krásné krajině Jizerských rašelinišť. Po neúspěšném hledání další rozhledny jsme skončili v další krásné putyce na Jizerce. Po osvěžení Bernardem jsme vyrazili směr Smědava, a přes Prorwanou progodu (Protrženou přehradu) jsme sjeli opět do civilizace. A už to byl kousek k Hrochovi na závěrečnou debatu. Na penzionu po znovushledání se smolařem Romanem a samotářem Kamilem jsme opět skončili s kryglem v ruce. Tentokrát toho bylo ale víc. Oslavovalo se moje narození, tak nechyběly lihoviny rozličných druhů, a oslava proběhla se vším všudy.

Pondělí 4.8.

V pondělí se ráno u snídaně řešila hamletova otázka, jet či nejet? Vzhledem k předpovědi počasí, která prorokovala déšť a zimu jsme vyrazili do Liberce do aquparku Babylon, k nelibosti některých zůčastněných. Aquapark byl poměrně dobrým zpestřením v tréningovém procesu, mohlo přijít ale o něco později. Tobogan označen jako trychtýř získal, i přes prvotní zdráhavý přístup, největší sympatie. Po vysoukání se z vody a naplnění žaludků se vyrazilo do města na exkurzi. Roman si koupil nový řidítka, já zlobící rychloupínáky, a kromě vždy potřebného jídla se našim košíkům nevyhly ani klobásy na opíkačku. U penzionu jsme ale na opíkání neměli moc náladu, a tak se skončilo klasicky tlacháním u točeného moku.

Úterý 5.8.

Po odpočinkovém pondělku jsme si v úterý s houskou v ruce vytičili hlavní metu celého soustředění. Plánovali jsme výjezd na Ještěd (1012 n.m.n.). Hlavní pole vyrazilo kolem 11. hodiny, dámská výprava vyrazila po své vlastní ose, a mamka s Kamilem se osamostatnili také, ale měli stejný cíl. Hned po výjetí jsme pokračovali v našem objíždění rozhleden a tentokrát jsme se vydrápali na vyhlídku Královka (859 m.n.m.), z které jsme jasně viděli Ještěd, tyčící se do blankytného nebe. Z Královky nás čekala ta horší etapa dnešní trasy, a to průjezd Libercem ke kopci na Ještěd. V Liberci jsme se drželi kraje města a na konci jsme se napojili na hlavní štráse a přes kruháč jsme se nasměrovali na kopec. Ten nás zavedl někam do lesa, kde jsme řešili kudy dál. Nakonec jsme sjeli zase kousek do Liberce a tam už jsme bez problémů našli magistrálu na Ještěd a dali se do práce. Někteří při cestě nahoru viděli jen zadní kolo toho před sebou, ale většina se kochala a fotila. Nahoře jsme se zdárně všichni sešli. Proběhlo pár rychlých fotek, pokochali jsme se a hned zase dolů, v té zimě se nedalo moc relaxovat. V bufáči kousek pod vrcholem jsme do sebe kopli škopka a vydali jsme se hledat hospodu kde se i nakrmíme. Luboš se zakecal s nějakým turistou o jejich psích příhodách, až mu málem ujel peloton. Hospůdka se nám podařila najít hned po pár tempech z kopce, bohužel výběr jídla nebyl nijak pestrý, zato obsluha byla rychlá jako blesk. Někteří se spokojili s omezeným výběrem ale většina do sebe kopla polévku a v domnění že za chvíli jsme v další hospodě se jelo dál. Toto byla zase ta lepší pasáž kde mé bikerské srdce plesalo. Svezli jsme se po příjemné kořenové cestě, kterou střídaly rychlé singletracky v lesním prostředí. Střihli jsme si i hřebenovku kde krávy střídaly krásné pohledy do údolí, a po vyřešení defektu jsme padli do Rádla. S prázdným žaludkem a vyschlým hrdlem jsme zoufale hledali otevřenou hospodu, ale stále jsme neměli štěstí. Kopec střídalo tupé zírání do mapy a když jsme dojeli k Nové Vsi, vpadli jsme do nějaké místní putyky konečně na jedno. Luboš a Milda s heslem "kdo zaváhá, nežere" ukořistili poslední dvě klobásy, a bylo nám fajn. Pití piva nemělo konce tak jsem si stihl dát i dvacet. Když už jsme byli dost napojení sedli jsme na biky, sjeli do Nové vsi a těšili se až zase usednem k Hrochovi. Na rozcestí mezi penzionem a Horním Maxovem, kde je "naše" hospůdka u Hrocha, jsme potkali dámský peloton a s trochou přemlouvání jsme je přesvědčili aby se vrátili a probrali s námi 4. den v Jizerkách.

Středa 6.8.

Den po zdolání Ještědu jsme si na středu chtěli zvolit něco lehčího, ono se ale na horách lehčí trasa vybírá obtížně. Rozhodli jsme se pokračovat v trendu objíždění rozhleden a naplánovali jsme výjezd na Černou Studnici (869 m.n.m.) a Špičák (831 m.n.m.). Tentokrát se kromě holek, na které jsme měli časové manko, oddělil i Milda, který jel do Jablonce hledat kamaráda z vojny.Nejdřív jsme sjeli do Smržovky a kolem silnice jsme se dostali až k výjezdu na Studnici. A ten teda byl, samej šutr, samej kořen, horko, a vrchol v nedohlednu, až mě bylo líto že ho nepojedu dolů. Každý si to nakonec zvládl po svém a po krátké kochačce a zrzavé odměně jsme byli připraveni odjet. A já měl tak blběj nápad že si pojedu sám po červené terénem, zatímco ostatní jeli po zpevněné cestě do Tanvaldu. Všichni v pohodě sjeli do Tanvaldu a už se tetelili v hospodě u piva, já jsem se trápil na červené. Podařilo se mě přervat řetěz, a aby toho nebylo málo, musel jsem skákat s kolem po skalách, lidi se na mě dívali jak kdyby viděli blázna na skále s kolem na rameni....Až budu mít zase nějakej skvělej nápad jet terénem, kopněte mě prosím do řiti. Do Tanvaldu jsem se nakonec chtě nechtě doodrážel a s laskavou pomocí Romana a Radka jsem byl zase pojízdný. Během obědvání k nám dorazil i Milda, a Luboš vyrazil za holkama a zůstal v Albrechticích. Po obědě na nás ale čekla ještě práce. Hned po vypadnutí z hospody na nás čekalo stoupání do Albrechtic. Tam jsme chvíli debatovali co a jak, nakonec Roman zůstal dole a jel hledat Luboše a holky, a my jsme vyrazili na Špičák. Párkrát ten kopec byl fakt na ranu, stoupání prudký jak Macocha, a když vás ještě začne předbíhat kůň kterej smrdí hůř jak starej hadraplán, měl jsem fakt chuť to kolo zahodit. Nakonec i koňovi došel dech, takže jsem bohužel vedle něj jel déle než jsem plánoval. Hang na vrchol Špičáku byl opravdový bonbónek, místo počítání schodů na rozhlednu jsem vzal za vděk šutr na který jsem se s chutí natáhl a bylo mě všechno jedno. Zastávka na Špičáku se chýlila ke konci, a k mé nelibosti nevyšel sjezd po sjezdovce do Albrechtic, musel jsem si vymyslet něco podle sebe, serpentiny jsem občas poslal mezi šutry rovno a k překvapení všech mazal ztrátu v pelotonu. V Albrechticích jsme se všichni šťastně shledali, a do Josefova dolu dojeli spokojeni a plni zážitků. Tak spokojeni, že nás nerozhodilo ani neúspěšné hledáni hospody u Bobra a rádi jsme si to namířili vstříc Hrochovi, jako každý den. Tam nás totiž měli rádi.

Čtvrtek 7.8.

Další den nás zavedl až do Harrachova. Původní plán byl jet tam vlakem, a zpátky na kole, ale došli jsme k závěru že to zvládnem na kole celý. Kamil s mamkou na špínu vyjeli sami na Máchovo jezero, holky a Pospeci si taky udělali vlastní program a zbytek skvadry se vydal opět směr Smržovka. Cesta to byla ze začátku poklidná, ale když přišlo děsné soupání na Desnou tak nás smích přešel. Až do doby, kdy kolem nás, zpocených, unavených, dřících bikerů projel kamion, a Milda se suverénně držel v háku, a tím držel myslím doslova držel. Bohužel pro něj, pustil se znatelně pod vrcholem a tak musel makat taky. Nahoře v Desné zkontroloval sazku a jelo se dál, na doporučení místního. Po přejetí Jizery jsme po přemýšlení kudy zakotvili v hospodě, která nás nabádala aby jsme nikam nespěchali a poseděli. Nakonec nám na stole přistálo i čerstvé lečo, a my po občerstvení mohli pokračovat dál do kopce, i když to nebyl žádnej med. Nakonec jsme do toho Harrachova dorazili, a po projetí turistické magistrály jsme se dostali pod velké skokanské můstky, kde se chystalo podium a festival Keltská noc, a Luboš pracanty zkušeně komandoval. V hospůdce jsme do sebe nalili dalšiho škopka, proběhla nezbytná fotodokumentace, i se slečnou servirkou, a vyrazili jsme k Mumlavským vodopádům. Tam si pro změnu Jirka Plíšek "pokecal" s dánským fanouškem QuickStepu (jel v dresu QuickStep), a po krátké kochačce se jelo dále. Při stoupání na česko-polské hranice se pod Radkem propadlo kolo a muselo se měniti. V Polsku jsme se zase všichni shledali. Na chatě Orle jsme ochutnali Polské pivo a přes "pěší zónu" po příjemné cestičce vyjeli u Panského Dvoru na chatě Jizerka. Tam dali oblíbeného Bernarda (vůbec to nevypadá že pořád pijeme), a konečně sjeli do Josefova dolu. Ve stoupání do Horního Maxova Milda ještě jednou využil techniku kterou se naučil v kopci na Desnou a "chytil" si traktor. Následující zastávka u Hrocha byla opravdu zasloužená.

Pátek 8.8.

Datum, které bylo, a ještě velmi dlouho bude hodně probírané, pro nás znamenalo poslední den v Jizerkách před odjezdem. Michal, Jirka Sova, Karel a Radek vyjeli do Janova n. Nisou zablbnout si na bobovou dráhu, Pospeci jeli zase do aquaparku a zbytek odjel na obhlídku Železného Brodu, mrknout se na skanzen. V klidu jsme poobědvali, prohlédli městečko, trošku zmokli, a početli si o olympiádě a rázem jsme byli zpět. Následoval rychlý přesun na poslední seanci k Hrochovi, kde kvarteto bikerů nadšeně vyprávělo o bobové dráze. Při sledování zahajovacího ceremoniálu OH dorazili i samotáři mamka s Kamilem a byli jsme zase pohromadě. Naposled jsme si pochutnali na borůvkových knedlících, a od paní domácí jsme dokonce dostali panáčka jako pozornost podniku. Milé. V penzionu jsme na pokoji udělali lehkou rozlučkovou pitku a těšili se na odjezd. No, jak kdo.

Sobota 9:8.

Po klidné snídani, jsme se bez zbytečnýho honění a stresování vypakovali z pokojů a kolem 10., resp půl 11. odjeli. Letní soustředění bylo u konce, a my se s hromadou fotek k tomuto týdnu budeme rádi vracet, alespoň virtuálně.

~David~

Zpět do archivu bajkování