Ku příležitosti státního svátku, Dne vzniku samostatného československého státu, jsme opět poladily ty naše bicykly a vyrazili na hory. Tentokrát byla cílová destinace na severní moravě, a to rovnou pod její nejvyšší horou. Ubytování v Bělé pod Pradědem bylo k Pradědu coby letadlem doletěl. A kdože se tuto horu odhodlal pokořit? Kolo si přivezl Luboš Homolka, Karel Zámečník, Milda Sedláček, Aleš Pospec, Laďa Prosecký a já. Roman Montag s Renatou, Pepina (Zuzka Pospíšilová) s Vítkem, Vlaďka Hájková, Věra Homolková a Dáša se do Jeseníků vydali jen s pevnou obuví.

Sobota

Vyrazili jsme v sobotu 25.10 kolem 9. ráno, po 11. hodině jsme byli všichni už na místě a plánovali jsme program. Přestože bylo krásné počasí, sedli jsme do aut a vyrazili do naší známé hospůdky na Rejvíz. Milda, Laďa a Karel to už nemohli vydržet a na Rejvíz dojeli na kole. Aleš si jel po svých. Ostatní jsme se po pivečku vydali mrknout na Velké mechové jezero, kam se na kolech nesmí. Pod zkušeným vedením horala Luboše jsme se vůbec neztratili, a vždy jsme našli tu cestu, kterou jsme si vymysleli na mapě. Sláva mu! Po asi 3 hodinách jsme se doplazili zpátky k autům a spokojeně jeli na chatu. Večer jsme se všichni sešli ve společenském koutku u baru, a hlavně Milda majitele Jirku, který se staral o náš pitný režim, vůbec nešetřil. Nešetřil ani s likéry které jsme si dovezli na dlouhé horské večery z domu.

Neděle

V neděli byl náš cíl jasný. Plán pokořit Praděd nemohl nikdo odmítnout. Trasa byla vytyčena na Červenohorské sedlo, a přes Švýcárnu na Praděd. Zpátky pak přes Karlovu studánku. S pěšími turisty jsme se měli srazit na Švýcárně. Cesta na Červenohorské sedlo nedopadla úplně podle plánů. Minuli jsme lyžařskou stezku, po které jsme měli jet (tentokrát za to ale nemůže jen Luboš) a dostali se na nějakou zapomenutou cestu kolem řečiště potoka, která byla téměř nesjízdná (téměř protože já jsem to jel :-) ). Cestou necestou jsme se dopravili nad začátek lanovky. Tam jsme ale narazili na problém. Mezi námi a asfaltkou na Červenohorské sedlo byl onen potok, a přes něj neškodně vyhlížející dřevěný most, který by ladně sjel snad jen Pljuščenko. Mokrý a ke všemu namrzlý dřevo a sklon snad kolem 45° nás poměrně zdržel. První se odvážil Laďa, a horkotěžko se dostal dolů. Milda to zkusil na raka pozadu, ale ani to nebylo bez problémů. Já jsem se dolů dostal také bez pádů. To ale Lubošovi a Karlovi stačilo, a vydali se hledat alternativní cestu. Lesem nelesem se nakonec dostali i oni přes zrádný potok. Výroky "A návleky sou v prdeli" byly zcela na místě.

Dále pak cesta na Červenohorské sedlo už byla bez problémů. Cestou na Švýcárnu jsme se prokousávali skrz hustou mlhu a kochačka byla v nedohlednu. Několik kilometrů před Švýcárnou jsme se ale vynořili z mraků a měli možnost se pokochat krásnými a sluncem zalitými výhledy. Na Švýcárně bylo lidí jak psů a tak jsme vzali za vděk posezení v závětří za chatou čekajíc na naše pěší kolegy. Ti přišli nedlouho po našem příjezdu, a my jsme mohli vyrazit dál.

 Praděd už byl za humny. Prokličkovali jsme se přes procesí lidí, udělali pár fotek (Milda nahodil udičku, a hned chytl dvě Brňačky a dal si s nima sraz ve Vaňkovce) a hned zase jeli dolů, nahánět rychlostní rekordy. Bez jedinýho šlápnutí jsme se hned ocitli na Hvězdě, kde si Karel s Mildem poměřili rychlost (Milda 72 km/h, Karel 69 km/h) a jeli jsme vstříc Karlově studánce na nějakou chálku. Se sháněním nenarvané hospody jsme měli trochu problém, nakonec jsme ale našli malej bufetíček vedle tenisových kurtů, a dali si aspoň klobásku. Při tlachání u holby jsme shlédli závod moto GP a kousek pohádky. Milda si tam pokecal s Růženkou a všichni jsme se podivovali nad pivní spotřebou jediné další pivařkyv lokále. Na závěr Růženka načapala Mildu jak přihoňuje na záchodě, ale Milda to bral s elegancí jemu vlastní. Po osvěžení jsme už jen vyprděli dva brdky a byli jsme v Bělé. Ve sjezdu se opět závodilo a Karel vytáhl svůj stroj na 74 km/h, to ani auta nestíhala. Tam jsme se stavili ještě v hospůdce kam jsme vzápětí zašli na véču. Večer jsme obdivovali naše kolegy, co všechno stihli za celej den ujít a pomale se to začalo trousit do pokojů. Ti vytrvalejší šli kolem 1 hodiny v noci.

Pondělí

V druhém výletu jsme měli také jasno hned. Cíl byl vytyčen na Šerák. Přestože jsme se probrali do velmi větrného rána, a chvíli jsme i polemizovali, jestli se Výjezd na Šerák pořád slučuje se zdravým rozumem, ale nakonec jsme bez obav vyrazili. Cestou jsme potkali naše turisty, kteří vyrazili s předstihem. Nekonečné stoupáni na Šerák doprovázel místy nepříjemný vichr, který se střídal s výhledy do údolí.

Závěr stoupání byl zpěstřen kamenitým úsekem, který ale moc sympatií nezískal. Při příchodu k chatě jsme se trochu zděsili nápisu že je chata v omezeném provozu, z důvodu nedostatku elektřiny, ale pivo a čaj jsme dostali, tak jsme byli spokojení. Pomalu jsme pookřávali, ale pořád se nám nechtělo z chaty vylézt, protože vichr byl opravdu znatelný. Před naším odchodem došlo ještě ke kontaktu s příchozivšími skauty z Brna. Stihli jsme i rychlou vrcholovou fotku, kterou doprovázel opravdu velmi silný vítr, už jsme se s ničím nezdržovali a rychle vyklidili pole.

Sjezdovka pod Širákem byla doprovázena četnými kameny, na což jsem brzy doplatil a muselo se opět zastavovat. S rychlou spoluprácí a Mildovou bombičkou bylo kolo opět pojízdné a mohlo se pokračovat jízdou pod kabinkovou lanovkou. Ač se to nezdálo, sjezd po sjezdovce nebyl žádnej med, samá díra, samej šutr, a hlavně docela strmý sklon a klouzavá tráva dávala dobrý zážitek. Z Ramzové jsme sjeli do Lázně Lipové, a znovu jsme naháněli rychlostní rekordy. Jelo se přes 70 km/h. V hospodě se Milda po jídle vyfotil s Natálkou a jelo se dál. Do Bělé to bylo doslova s větrem o závod, ale všichni byli spokojeni. Protože vše nasvědčovalo tomu, že v úterý nebude bůhví jaké počasí, a většina ocenila volné úterý, jsme se rozhodli že pojedeme domů. Počkali jsme na turisty, kteří se zasekali v hospodě a do 5 hodin jsme všichni odjeli vstříc domovu.

~David~

Zpět do archivu bajkování